O mně
"Ale dneska je přece pondělí?!"
Stojím na Staroměstském náměstí, v jedné ruce deštník, ve druhé kafe a telefon a skupince okolo sebe zapáleně vyprávím příběh Mistra Jana Husa. Ještě, než skončím s výkladem a přesuneme se do Ungeltu, ukážu k Pařížské ulici a zmíním, že tím směrem je Židovské město, a že tam dnes nemá smysl chodit, protože je sobota a v sobotu tam je všechno zavřené. Anebo naopak je přesně ten nejlepší čas tam vyrazit, protože tam bude minimum lidí…zkrátka podle toho, co komu vyhovuje.
Hlavou mi běží, že to bylo docela štěstí, že jsem si zase nevylila kafe, ale pak mi dojde, že mám přece ruKÁVek! Zpravidla totiž máchám rukama s takovým nadšením, že by ho mohla půlka lehce skončit na dlažbě. Jenže má vlastní potřeba uvolnění rukou mě před časem dovedla ke znovuobjevení a hlavně inovaci ruKÁVku – praktického nosítka na nápoje.
Ale zpět na Staromák. Po chvilce ticha obvykle následují dotazy, ale dneska jsou klienti nějak zaražení a zírají na mě. Hmmm. Stojím tam jak pecka a čekám, kdo z nás se dřív pohne. V tu chvíli se ozve nesmělý hlásek: “Ale dneska je pondělí…”
No jo! A to je přesně ono! Už dlouho nevnímám, co je za den, protože mě moje práce neskutečně baví a naplňuje. A i když jsou taky dny, kdy jsem unavená a otrávená, sotva stojím, a prohlídku začínám nezbytnou zastávkou v kavárně, tak ve chvíli, kdy povím nové skupince uvítací historku a oni se UPŘÍMNĚ zasmějou, všechno to ze mě spadne. Spokojené tváře těch, kteří si taky drží to svoje pitíčko a těší se na prohlídku, ukazují, že jsme prostě všichni na stejné vlně a tohle je fakt ten nejlepší pocit!
Kafe a Nákupy
V roce 2017 se ale mojí úvodní historce nikdo nesmál. Stála jsem na půdě své univerzity a vyzvedávala 40 mladých Tchajwanců a Korejců, kteří přijeli do Prahy na 4týdenní letní akademii. Byla jsem příšerně vynervovaná, koukala pořád do papírů a bála se. Tehdy jsem za sebou ještě neměla kurz na profesionálního průvodce a vše jsem tak nějak splácala sama. Netušila jsem, jak se zachovat v krizových situacích, jak pracovat s tak velikou skupinou, bála jsem se trasu zkrátit či upravit. Nevěděla jsem ani, kam je poslat, až budou mít hlad a žízeň, protože já sama jím přece doma a vždy mám u sebe termohrníček s kafem nebo domácí limonádou. No hrůza.
Pak jsem si uvědomila, že nejlepší způsob, jak si je získat, bude, když zjistím, co by je v Praze zajímalo. Kafe a nákupy. OK. Začala jsem se tedy zajímat o věci, které mi předtím přišly nedůležité nebo nezajímavé. Došlo mi, že musím začít uvažovat tak, jako bych sama Prahu objevovala, a tak jsem se stala turistkou ve svém vlastním městě.
Možnost improvizace mě lákala a děsila zároveň. Vždycky jsem měla ráda vše nalajnované, podle pravidel a najednou to nešlo. Musela jsem reagovat na potřeby skupiny, naučit se vnímat věci, které lidé nahlas neřeknou. Stres z ne/úspěchu jsem tehdy nakonec hodila za hlavu, protože jsem se chystala na kariéru ve vědě, která byla přece mnohem důležitější!
Zkoušky levou zadní?
Cesty osudu jsou ale nevyzpytatelné a já se nakonec rozhodla stát „opravdickou“ profesionální průvodkyní. Uvědomila jsem si, že když budu dělat to, co mě baví, budu v tom i dobrá. A protože dělám věci pořádně, průvodcovské zkoušky pro mě byly naprostou samozřejmostí, přestože podle zákona může být průvodcem každý, i bez kvalifikace. Zkoušející mi tehdy docela nenásilnou formou dala najevo, že průvodce musí vědět všechno (skoro), a tak se o to taky snažím. Chodící encyklopedie ale nejsem.
Příjemným oříškem je pro mě příprava prohlídky pro “domácí”, kteří rádi tvrdí, že Prahu znají jako své boty a nic takového jako prohlídku s průvodcem vlastně ani nepotřebují. Vždycky pak přiskočím s dotazem, jestli už viděli tu mumifikovanou ruku a co si o ní myslí. Přiznám se, že tohle jsem před kurzem na průvodce neznala ani já, a to jsem přece taky domácí!
Plné ruce práce
Před časem jsem s nostalgií vzpomínala na ty “moje” asijské studenty letní akademie, na cestování po Asii a bylo mi strašně smutno. Vyprávěla jsem mamince (už asi po tísící), jak jsem tam ráda chodila do kaváren, pila Matcha Latte z kelímku v pytlíčku… A najednou mi to došlo! Přitáhnu si trochu mé milované Asie do Prahy a vyřeším tak svůj (nejen průvodcovský) problém!
Už několikrát jsem si totiž stěžovala, jak mám pořád plné ruce, když klientům něco ukazuju, v jedné ruce telefon a deštník nebo vějíř (orientační bod pro skupinku upravuji podle sezóny) a druhou rukou pak máchám kelímkem směrem k pamětihodnosti. No… Moc dobře to nevypadá, a těch rozlitých kafí!
A tak vznikl ruKÁVek, který se dá snadno zavěsit a navíc je zateplený, aby pití tak rychle nechladlo (kafe v papírovém kelímku mi obvykle vychladlo dřív, než jsem řekla Jan Hus). Vlastní potřeba ve mně probudila inovátorskou duši a já tak vychytala mého malého pomocníka k dokonalosti.
Moje láska k provázení a ke kafi (a hlavně k Matcha Latte) se tím krásně propojila. Vyrazte se mnou objevovat nová i dobře známá místa! Povím Vám spoustu historických drbů, překvapivá i neuvěřitelná fakta, z rukávu vytáhnu i pár legend a mordů a možná se dostaneme i na téma nejdivnějších nápojů světa…
Vaše Zuzka,
průvodkyně s ruKÁVkem
Ahoj zuzko tvoje stranky jsou super vse jsem si precetla a vse moc hezky funguje.ja uz rukavek od tebe mam a na kole jej pouzvame porad tak jeste nejakou tu prohlidku bych s tebou chtela zkusit az budu mit cas a uz ted se moc tesim a hlavne chci neco vedet te mumifikovane ruce😃👍drzim palce at mas hodne zajemcu