Příběh ruKÁVku aneb jak nemotorná cyklistka k držáčku na pití přišla

Vloni v létě jsem byla s kamarádkou na Zante a jedno velmi brzké ráno jsme si udělaly výlet na kolech do hlavního města. Cestou jsme narazily na jediné široko daleko otevřené pekařství a koupily si snídani a kafe. Musím se ale přiznat, že zrovna zdatný cyklista nejsem, a tak jsem si svou čerstvou kávu málem vylila, jak jsem se snažila držet kelímek i řidítka, na kterých visela taška se snídaní. “Rovně by to možná ještě šlo”, říkala jsem si v duchu, ale jak asi zatočím z rušné hlavní cesty na silničku vedoucí k pláži, mi jasné nebylo. Teď už bych tento problém řešit nemusela a kelímek bych si zavěsila do ruKÁVku na řidítka. Kdo by byl tehdy řekl, že zrovna tento incident povede ke vzniku praktického nosítka na nápoje s názvem ruKÁVek!?

Igeliťáček jako první a rovnou i poslední pomoc

Mou složitou situaci a bezradný výraz zahlédl prodavač a rychle přispěchal s praktickým igelitovým pytlíčkem, kam jsem uložila obě naše kávy k bezpečnému převozu. Pytlík jsem si zavěsila na řidítka a naše snídaně na nedaleké pláži se tak záhy stala skutečností. Už tehdy jsem si říkala, jak miluju při cestování objevovat tyhle malé drobnosti, které ulehčují život a u nás v Čechách je nemáme.

Po návratu do reality všedních dní jsem pytlíček pustila z hlavy. Každý den ráno jsem vyrážela do hostelu a nabízela tam své služby průvodkyně, tak jako dřív. Jenže tento rok jsem se často musela vrátit domů s nepořízenou. Když si jen vzpomenu, jak to vypadalo před Covidem, kdy se na dopolední prohlídku sešlo i 25 lidí a odpoledne se objevili znovu, protože je to se mnou bavilo… Tenhle pocit byl pro mě naprosto k nezaplacení. Jak totiž člověk lépe pozná, že něco dělá správně, než tak, že se k němu lidé vrací?

Frappé v nafukovacím bazénku

Ke konci léta jsem pak jela za maminkou na vesnici, abych si jí trochu pofňukala, jak ten Covid úplně zničil to, na čem jsem tak usilovně pracovala. Ležely jsme v nafukovacím bazénku na zahradě, srkaly studené Frappé a povídaly si o Řecku. Povídání o cestování na nás obě vždycky působí jako balzám na duši.

Najednou jsem si vzpomněla, jak jsem před lety slavila svůj svátek v Hello Kitty Café v Soulu, a tam dostala přesně stejný pytlíček na kelímek (určený k zavěšení hlavně na skútr), jako na tom Zante.

11. 8. 2013, můj svátek a Hello Kitty Café v Soulu

Najednou jsem vyskočila a říkám mamce: “no to by se mi přesně hodilo, když provázím turisty!
Koukej, já takhle vždycky máchám těma rukama směrem k Pražskýmu hradu a dycky si toho půlku vyliju!

Zasmály jsme se, já si zas sedla zpátky do vody a v tichosti jsme si užívaly poslední paprsky zapadajícího sluníčka.

Úplně první ruKÁVek

Zavřela jsem si na chvíli oči….“Pojď! Vyskoč!“ volá na mě najednou mamka. “Tak si ten tvůj pytlíček na kafe ušijeme!” A tak jsme vzaly zbytek závěsu s šeříky a vznikl první ruKÁVek, ještě nedokonalý, bez všech inovací a vychytávek, které má dnes. Ale byl na světě!

Od té doby se několikrát změnil střih, použité materiály a hlavně jsem začala zohledňovat i potřeby těch, co kávu nepijí. Více o inovacích a všech základních vlastnostech a vychytávkách zase příště.

Já s maminkou, mojí neúnavnou podporovatelkou a rádkyní
ruKÁVek

1 názor na “Příběh ruKÁVku aneb jak nemotorná cyklistka k držáčku na pití přišla”

  1. Pingback: 10 + 1 důvod, proč nutně potřebujete ruKÁVek. Číslo 7 je můj nej. - Zuzana Polívková

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.